Texty

Deprese

Deprese

Text: krtek, hudba: HLDP

nejzvláštnější ze všech cest je cesta sama

přesun na místa údivu a fascinace

útěk z nudy do oáz nebo rájů

a je to jen silnice – tepna mezi městy

jedu dolů

a lidi – holubi na fontánách

a lidi – mizí, jako dny v kalendáři

rychlost jen odkrajuje východ od západu

maniakální touha být první

nebo alespoň vstoupit na místa,

kde soudce v hlavě řekne,

jak moc jsem dobrej, nebo nuznej

všude dobře, kde se žije

všude dobře, kde to hnije

 

bezcílnost je útěk bez cíle

a prvenství je náruč strachu

a pro-to-se-ne-zas-ta-vo-vat

necítit ticho, někdy až příliš těžké

(je to) koloběh!

pár vyfocených vzpomínek

opojením vyproštěných minut, které dovedou

do nedefinovatelného pocitu blaha,

který nakonec udusí ticho

raději třikrát vyšplhat na horu obdivu,

než odpovědět na otázku, jestli ta žena doma

stojí vůbec za to ?

 

koloběh cest a marného hledání

koloběh cest a plochých vzpomínek

koloběh cest a dětských úžasů

koloběh cest a mrtvých idejí

koloběh cest a odpočinku

koloběh cest a ticha

 

vstoupil jsem do náruče matek

výšin oblaků

jak oheň pálícího slunce a ledového větru

den byl kratší a noc vyháněla sny

cáry kůže odpadávaly, jako přebytečné emblémy přepychu

a krev odnášela sílu jít dál

náruč matek – tak fascinující

a tak smrtelná

stíny postav – tak tak neznatelné osudy uzavřené v tělech

putující sem a tam

v apokalypse ticha a klidu

jednou snad spatřím ten pohled

možná napůl mrtvý

jako vyvrženec ve vlastní duši

ale sny se krátí, až zmizí úplně

 

opouštím náruč matek

prameny blaha a incestní touhy

daleko do míst zapomnění

lidi jsou stále stejní – bez tvarů a bez moci

proč to všechno?

 

opět pohlcen koloběhem cest

vstupuji do dalších dní

krve mám zas na rozdávání

ale jizvy si beru s sebou

opět sám, jako kdysi

 

koloběh cest a marnosti

koloběh cest a hnusu z lidí

koloběh cest a hněvu

koloběh cest a mlčení

koloběh cest a nových dní

koloběh cest a bolestí

 

ale cosi začalo ve mně křičet

hlasy těch, které potkávám ve vizích

jména lásky a tajemství

vstoupil jsem branou

uprostřed vize, slunce a ticha

ohně hořely na ulicích

zlato mi pokrylo vlasy a dech města postupně sílil

 

i toto město mělo svou horu

místo setkání

místo křížení cest

seděl jsem na hřbetě pumy

temné s jiskřícíma očima

jen sledovala koloběh

setkání bohů, matek a nebeské rosy

tanec očekávání v tlukotu srdce

 

koloběh cest a potěšení

koloběh cest a mladosti

koloběh cest a nadšení

koloběh cest a slov

koloběh cest a dnů

koloběh cest a extáze

 

recitativ:

Jako ve snu s probuzením

opět jsem stál ve městě

opět mezi stíny

jen to bylo jiný

jejich deformované tvary se míjely podél zdí

jemně nakračovaly, protože

byly umlčeny tichem

a odnášeny vlastním koloběhem

vlastní cestou hledání

 

 

Místo setkání se všedností proběhlo v slze světa

zapomnění je příliš silné

a mlčení je cena nejvyšší

na koncích cest jsou zase stíny

byly a budou

své radosti si jen půjčuješ!

a své pocity máš vždycky sám!

odnášen koloběhem do končin světa

za pár hodin nebo míň

není to ani veselý

apatické sledování mraků

pokud únava nespolkne i ty poslední zbytky bdění

koloběh je tu vždy a neptá se

bere těla, krade duše

 

místa posetá vzpomínkami

kladené jako kříže u silnic

a všem lhostejné

 

koloběh cest a života

koloběh cest a přežívání

koloběh cest a ztrácení

koloběh cest a apatie

koloběh cest a mizérie

koloběh cest a stínů

Psáno na hedvábném papíře

Jeejay (2002)

Na staré půdě v prachu a ve smetí
našel jsem sešit s názvem “Mé paměti“.
Byl ještě z války.

Obal měl sešitý ze staré kůže
a na hřbetu byla vyšitá růže.
Z listů voněly dálky.

Byly v něm příběhy – vydaly by na román
odkazy na kraje, co já nikdy nepoznám.
Byl to seznam lásek.

U jednoho jsem se zarazil byl v něm všechen žal
a poslední věta: „ Já tě vážně miloval.“
Mezi stránkami vložený smuteční pásek.

A mezi stránkami (vložený) smuteční pásek.

Ráno svítí slunce (Slova co nikdo neřekl – část 1.)

Jeejay (2007)

Ráno svítí slunce za mlžným závojem
můj drak si létá, nadmíru spokojen
hezký sen se mu dneska zdál
a hezké počasí dnešní den přichystal

Hele tady jsem, no tady
proč odvracíte svojí tvář
vždyť nepřinesl jsem špatné zprávy
proč je člověče odmítáš

Že můj pán divný je?
Na tom není zrnka pravdy,
že draky z papíru slepuje ?
To nedělá se tady ?

R:
Tak jak jiní
i vy jste schovaní
za kousek barvy
a drobet plátna
já to vím
to je ochrané zbarvení
až za maskou
ta tvář je pravá

Já z dálky přiletěl
nový vítr mě přináší
posílá mě můj stvořitel
se zprávama že přichází

Já jsem jenom z papíru
má tvář je maskou barevnou
Pro vás ušit jsem na míru
povahu máme podobnou

Ráno svítí slunce za mlžným závojem
můj drak si létá, nadmíru spokojen
hezký sen se mu dneska zdál
a hezké počasí dnešní den přichystal

Chobotnička

Jeejay (31.5.2009)

Ráno vstanu rozklepnu vajíčka
upíjím kávu z hnědého hrníčka.
Pořád se potácím od stěny ke stěně,
na hajzl přicházím cejtím se příšerně.

Říkám si, co kdybych hupsnul si do hajzlu,
chvilku si zaplaval v tomhletom blivajzu.
Doplavat do moře místo jít do práce
zkrátka a protože bude to legrace!

R:
Být medůzou,
plavat si tam a zpět.
Být proudy unášen
a potom stoupat vzhůru.
Žít v poklidu,
a kašlat na ten svět.
Zaplout si do chaluh
na vodní tůru.

A jako medůza žil bych si bez stresu
jen když bych doplaval k ňákému útesu.
Chyt bych se za skálu a nebo za kytku,
tam bych si počíhal na vesmírnou rybku.

Jářku, rybičko, mám trochu pres,
asi se rozmlátím tadyhle o útes.
Prosím tě použij trochu své magie,
dostaň mne z útesu dřív než mne zabije!

R:
Být vorvaňem
vorvaň má síly dost.
Mávne ploutvemi
a bude rychle v prachu.
Mořské útesy
jsou mu jen pro radost.
On je veliký
a nemá důvod k strachu.

Br:

Kapitán Achab se svojí velkou lodí
vyjede zpoza útesu 3-2-1 harpunou hodí.
Kapitán Achab má asi něco proti vorvaňům
Harpuny, dělo a loď a já lítám zase v průseru.

Ráno vstanu rozklepnu vajíčka
upíjím kávu z hnědého hrníčka.
Pořád se potácím od stěny ke stěně,
na hajzl přicházím cejtím se příšerně.
Říkám si, ty vole, to byl zas blbej sen
a teď mě čeká další pracovní den.
Budu zas přemýšlet co to vše znamená.
A zas mne napadne myšlenka šílená.

R:
Být medůzou,
plavat si tam a zpět.
Být proudy unášen
a potom stoupat vzhůru.
Žít v poklidu,
a kašlat na ten svět.
Zaplout si do chaluh
na vodní tůru.

Hyper-reggae

Jeejay (30.9.2010)

Na půdě je spousta věcí
malí pohrobci minulosti
odloženy vstříc zapomění
zapadlé věkem
zapadlé věkem – to se nezmění

Stará postel předkům sloužila
část z nich na ní i skončila.
Hodiny co neměří už čas,
kdosi je hodil,
kdosi je hodil – za obraz.

Houpací kůň co mu Šemík byl předlohou.
Obraz karajiny s oprýskanou oblohou.
Skříň, stůl zrcadlo i koberec je tu skryt.
Dal by se tím vybavit,
dal by se tím vybavit – celý byt.

Z vázy vylovím láhev moku
a usadím se do křesla
Zvolám: „vylez Čáryfuku“
Nálada se mi
nálada se mi – povznesla

Láhev dopíjím a přikryji se závesem,
hlavu si podložím slovníkem naučným.
Přichází ke mně, přichází ke mně sen,
přichází ke mně sen – a já už spím.

Podzemní kvítí

LDA & HovadoO(15.6.2006) , rev. (3.7.2006)

Jsme květy podzemní ve světě neznámém
se sluncem a měsícem, v podzemí schovaném.

Království ztracených, pro život zbytečných
hranice neznámé, příkazy nepsané.

Chci-li žít na povrchu, je tu vůbec volno?
Pro nás divoké, zbylo (už) jen hovno.

Ref.
Není tu místa, pro květy podzemní.
Jen na ten krátký čas, život je vězení.

Jak louky na poušti, čekat až zaprší
vykvést a porodit, když někdo poručí

Mnoho podob, má smrti tvář.
Za jakou cenu jí svůj život prodáváš.

Nad životem v oáze vysí otazník,
na budoucnost dohlíží sám velký Zahradník.

Ref.
Není tu místa pro květy podzemní,
je to náš svět nebo snad vězení.

Podzemí proklaté, není tu stín,
semena semele sám Boží mlýn.

Smrt potom zakončí poslední žeň
jediným úkosem zakončí den.

Poslední sen, co se všem živým zdál,
příval balvanů navěky zasypal.

Ref.
Není tu místa pro květy podzemní,
není na povrchu, není ani v podzemí.


Karkulko, Růženko

M. Machačová & H.L.D.P.

Karkulko, Růženko, dej pozor v lese
divá zvěř v košíku ovoce nese.
Jablíčka nezralá koláčky z medu
a v každém ukrytá je kapka medu.

Jsem člověk v nemnožném čísle
rozmazaná tvář
nevím za koho mám myslet
a komu rozbít svatozář
Jsem jedno tělo, jedna ústa
a tisíc hlasů uvnitř mě.
Jsem půlnoční tma, tak hustá
a hlasy křičí o vině…
a hlasy křičí o vině.

4x ([: poslouchej, slyšíš :])
2x ([: poslouchej, slyšíš :])

Karkulko, Růženko, noc se už blíží
skryla ses v sobě, oči se klíží
Divá zvěř plíží se, tesáky cení
pro malou holčičku pomoc tu není

V hlavě mi tiká tisíc žiletek
a v srdci rozvírá se stará brána.
Princezna zakletá do cizích myšlenek;
já jsem já, jenomže která je ta pravá?
Ztracená v budoucích vzpomínkách..
Padám..
Padám..
Cosi mě nutí vydat se do neznáma.
Vyklonit se správným směrem.
Cesta je volná
a ticho je zvukem úlevy…
a ticho je zvukem úlevy…
a ticho je zvukem úlevy

Karkulko, Růženko, divá zvěř nespí.
Hlídá tě, sleduje,
nenajdeš cesty.


Něco k poslechu…