Get Adobe Flash player

Monthly Archives: Listopad 2013

  • Playlist: Otázky proč, Amanita, Zase smích
  • Pekelný střeva, 2H, Rozhuda
  • Akce začala vesele. Přijeli jsme asi deset minut před oficiálním začátkem a okamžitě se na nás sesypali ostatní, jestli vezeme bubny. Nevezli jsme, to zařizovali kluci z Rozhudy, no a ti tam ještě nebyli. Úspěšně dorazili po půl sedmé, takže se rovnou začínalo s hodinovým zpožděním. Během čekání jsem se rozhlížel a zjistil, že v Nádražce je jiný zvukař, teda dva zvukaři. Že to bude veselé, mi došlo poměrně rychle, protože ten starší místo přípravy aparatury zuřivě pobíhal s pájkou a ten druhý sice pobíhal, ale proto že sháněl dlouhé papírky. První kapela začala hrát a zdálo se, že mé obavy byly liché. Pak nastoupila druhá kapela. Nevím, jak hráli, protože sólový kytarista byl tak děsně přeřvanej, že jsem po první písni musel z místnosti. Co jsem koukal, tak jsem nebyl jediný. Když jsem vyšel ven, tak jsem tam byl sám a během 15 minut tam bylo asi 30-40 lidí. Pak jsme přišli na řadu my. Kluci si začali připravovat komba a já čekal, až se zdekuje bubeník předchozí kapely. Nějak se mu nechtělo pryč. Kluci byli už dávno připraveni a on se tam pořád motal. Když konečně vypadl a já si začal připravovat činely, tak si vzpomněl, že tam nechal stojany a většinu jich odnesl. Jelikož tam zůstaly, tak jsem je bral za půjčené a počítal s nimi. Čili ve chvíli, kdy už jsme měli zvučit, jsem musel zase z podia a začít rychle vybalovat svoje stojany. Fakt žrádlo. Starší zvukař opět vytáhl pájku a mladší asi sehnal hledané papírky. Snažili jsme se nazvučit můj mikrofon, ale nepovedlo se jim ho ani zapnout – zuřivě mi tvrdili, že je v hajzlu a nefunguje (funguje a dobře, ale to by pánové zvukaři museli poslouchat, protože informaci o tom, že je to kondenzátor a potřebuje fantomové napájení, jsme jim řekli třikrát – nezapnuli ho). Takže jsme předělali playlist a já hrál bez mikráku. Po zvukovce Krtek požádal o ztlumení svého zpěvu v odposlechu. Tento neobvyklý požadavek zvukaře natolik zmátl, že to musel Krtek zopakovat asi 20x, než to pochopili a přestali zpěv přidávat a konečně ho stáhli. Byla to naše nejdelší zvukovka za hodně let. Jelikož jsme nabrali solidní skluz a já byl na prášky, tak jsme začali pěkně zostra a ačkoliv jsme songy docela natahovali, tak díky vysokému tempu jsme je odehráli za 40 minut. Co jsem slyšel, tak se naše vystoupení docela líbilo, ale zvuk prý byl děsný. Zkrátka a dobře jestli tito pánové budou i nadále zvučit v Nádražce, tak si další hraní hodně rozmyslím. Rozhudu jsem bohužel neslyšel, protože po dohrání se mi udělalo blbě ze vzduchu a dehydratace a musel jsem to jít vydýchat ven.
  • Playlist: Satelite of love, Karkulka – Růženka, Zase smích, Psáno
  • Kopyrajt
  • Asi už stárnu, nebo se rozpadám, ale tohle byl už druhý koncert z poslední doby, kdy jsem si těsně před vystoupením zablokoval záda. Poprvé to bylo ve Vopici a to těsně před nástupem na podium, když jsem se protahoval. V Barytonu se mi to povedlo už při stavění aparatury – sehnul jsem se pro přechod, abych ho nasadil na kopák a už jsem se nenarovnal. Naštěstí se mi to podařilo částečně rozhýbat, ale i tak jsem byl při hraní poněkud limitován. Při čekání na zvukařku jsme, inspirováni drobnou příhodou Modré Vopice, vymysleli malou srandičku na začátek. V Klubu byl přímo před pódiem kulatý stolek, ke kterému jsme si s kluky asi 10 minut před začátkem produkce sedli. Rozložili jsme si piva, zapálili cigarety a Krtek požádal přítomné o klid, protože budeme hrát. Načež vytáhl balíček karet, zamíchal ho, rozdal a my se pustili do karetní hry. Zhruba 2 minuty před oficiálním začátkem jsme rozehranou partii přerušili a přesunuli se o metr dál tj. na podium k nástrojům. Jako první jsme zahráli Satelite of love – poctu Lou Reedovi ovšem s typicky Lopatkovským závěrem. Jelikož se blíží Mikulášský koncert, tak jsme oprášili Karkulku, ne že by to potřebovala, tak holka je stále při síle a zraje jak víno. Následoval Zase smích – možná tam byl nějaký kiks, možná taky ne – už si nejsem jistý. Vystoupení jsme zakončili Psánem, kde Wrynnovi při sólu praskla struna. Dost nepříjemné vzhledem k tomu, že při nástupu do poslední sloky zpívám podle něj (Wrynn sice naznačoval Ondrovi, aby to vzal za něj, ale ten si létal ve stratosféře za doprovodu kvílivých tónů svého Fendra a tudíž to nezaregistroval). No snad to nebylo tak moc falešně. Pak už jsme uvolnili místo Kopyrajtům. V klubu bylo docela plno a všechna místa k sezení byla obsazena a bohužel díky bolesti zad jsem nevydržel dlouho stát a potřeboval jsem si nutně sednout. Díky tomu jsem byl nucen se přesunout o patro výš a z jejich vystoupení jsem viděl jen asi polovinu, což mě docela mrzí, protože to co jsem viděl, se mi moc líbilo.
  • Playlist: Otázky proč, Amanita, Určení místa, Papír a Barvy, Zase smích
  • Utajená Inteligence
  • Koncert byl zvláštní, protože při hraní se v nás všech probudila dost nezvyklá nálada, která nás nutila k blbnutí a srandičkám (nemohu ale posoudit, kolik z těch vtípků zaregistrovali i posluchači). Začalo to už v Otázkách, kdy jsme se na poslední chvíli rozhodli začít „Deadovsky“. Čili jsme nastoupili, začali ladit a plynule jsme přešli do písně. Pokračovalo to při sóle, kdy ho Ondra natahoval, co to šlo. Když pak kývnul na Krtka, že bude končit, tak Krtek mu jen pokynutím ruky naznačil, ať si to ještě protáhne, což Ondra vůbec nečekal, ale poradil si s tím dobře. Amanita byla taky velice povedená a obávám se, že můj smích při jednotlivých blbinách byl asi dost slyšet. Pak jsme si dali dvě kratší – Určení místa a po víc jak třech letech Papír a Barvy (právě jsme tuto píseň nahráli). V závěrečné Zase smích se Ondra na začátek rozhodl trochu teasovat a blbnout, což mu Krtek oplatil tím, že když se Ondra rozhodl začít zpívat, tak se otočil a šel si ke svému aparátu otřít pot z obličeje. Ondra tedy pokračoval v kytarové masturbaci a Krtek se mezitím vrátil na své místo. Ondra opět přistoupil k mikrofonu a Krtek si začal upravovat stojan – nutně musela následovat další kytarová ekvilibristika. Pak už Ondra konečně mohl zpívat, ale jak byl rozhozenej, tak zapomněl, že jednu notu na konci prvního verše hrajem s ním a náš nástup ho ještě víc rozhodil, díky čemuž zapomněl jak text, tak akordy. Otočil se na nás a zeptal se, jestli nezačnem znova (stál u mikrofonu, takže to slyšeli všichni). My se svíjeli smíchy, ale zuřivě jsme mu naznačovali, že v žádném případě. Ondra se tedy pokusil pokračovat, ale měl totální okno. Bezradně se na nás díval, že jako vůbec neví, co má zpívat, a tak jsem dvousmyslně zvolal: „Není cesty zpět!“ (pro neznalé – byla to jak pobídka zoufalému kytaristovi, tak další verš v textu) a Ondra se konečně chytil. Díky oné zvláštní náladě se nám podařilo tento kiks (největší za několik let) přetvořit v dobrej fór (dokonce se mě po dohrání někdo ptal, jestli to nebylo nacvičené). Píseň jsme dohráli v naprosté pohodě a pokračovali jsme v blbnutí. Rozesmátí jsme uvolnili podium Utajené Inteligenci a užili si jejich vystoupení.
  • Playlist: Hyper – reggae, PQ suita, Chobotnička, Amanita, Zase smích, Psáno
  • Temnoplodec
  • Jelikož se nepovedlo sehnat další účinkující a Temnoplodci hlásili, že dorazí nejdřív v půl desáté, tak jsme měli spoustu času na hraní a rozhodli jsme se toho využít. Na rozjezd jsme dali Hyper – reggae. Docela to šlo akorát nás Wrynn překvapil, když v jednu chvíli zapnul delay, jako bychom nastupovali do „space jamu“. Rychle jsme se tím srovnali a já přemýšlel, jak se Wrynn hodlá vrátit zpátky do rifu a bavil se jeho výrazem, když mu došlo, že to nebude lehké. Z Hyper jsme přešli rovnou do PQ suity. Takže první proslov měl Krtek až po 45 minutách hraní. Chobotničku jsme vybrali jako mezihru, aby Krtek dal odpočinout hlasivkám a pak následovala Amanita, kde jsme plně využili, že máme spoustu času a pořádně jsme ji natáhli. Během  Amanity se Krtek na mě tázavě otáčel, protože podvědomě odhadl čas, kdy ji obvykle už vedem k závěru. Já se na něj jen zašklebil a poslal ji do další gradace – nakonec měla skoro 40 minut. Zase smích jsme zahráli dost divoce a po dohrání jsem zjistil, že máme ještě čas a tak jsme sebrali zbytky sil a zmohli se ještě na přídavek Psáno. Když jsme po dvou hodinách dohráli, tak jsem zjistil, že díky pohodě při hraní se cítím natolik dobře, že bych zvládl odehrát ještě náš standardní hodinový set. Pak nastoupil Temnoplodec, a ačkoliv oni tvrdí, že se jim koncert nepovedl, tak musím říct, že oproti poslednímu vystoupení, co jsem viděl, u nich došlo k obrovskému posunu k lepšímu.
  • Playlist: Určení místa, Amanita (vložená: Turn on your lovelight), Zase smích, Listen to you (přídavek).
  • Jelikož Krtek byl na Mejdanu hned od začátku a my přijeli až v pátek, tak opět po našem příjezdu nastala oblíbená soutěž „Najdi Krtka“. Což nám vždy umožní poměrně rychle nasát náladu a atmosféru této unikátní akce.
  • K našemu vystoupení málem nedošlo. Bluesman vystupující před náma totiž místo nahlášené hodiny (ptali jsme se, abychom věděli, kdy se máme připravit) protáhl svůj set na dvojnásobnou délku – což by mi nevadilo (je to Kozí Mejdan), kdyby to nedělal způsobem: „Ještě dám jednu“. To totiž způsobilo, že jsme museli pořád čekat u pódia a nemohli se vzdálit (třeba pro pivo, nebo pro teplejší oblečení – byl jsem nalehko, abych s sebou netahal na podium zbytečnosti). Takže jsme tam celou dobu mrzli a byli čím dál víc nervózní a poslouchali dokola: „Ještě dám jednu“. Po sedmém oznámení poslední písně začalo navíc pršet a my už byli docela nasraní a zralí na odchod. Sice je to Kozí Mejdan, ale tohle mi přišlo dost nesolidární – muselo mu být jasné, že už tam hodinu čekáme až sleze. Když se konečně asi v půl druhé ráno odporoučel, tak jsem byl promrzlej, zmoklej a všichni jsme byli dost rozhození. Začali jsme se připravovat a těsně před zvukovkou Ondra ohlásil, že mu nejde kytara. To už mi málem vypadly pojistky. Naštěstí se sehnala rychle náhradní a my mohli začít hrát. Na rozehrání a rozehřání jsme dali Určení místa (vystupující před náma, hrál i dost rock and rollů, takže to slušně navazovalo). V Amanitě si Ondra něco zapnul a díky půjčené kytaře byl najednou hrozně nahlas, takže jsem neslyšel nic jiného než jeho kvílení. Byl jsem tedy nucen hrát naslepo a doufal, že se kluci drží a že jsme se nerozhodili. Při první možné chvíli jsem na Ondru zařval, ať se ztlumí. Neslyšel mě a zeptal se mě: „Mám se přidat?“. Začal jsem na něj zuřivě gestikulovat a naštěstí to pochopil. V polovině „space jamu“ jsme přešli do tradiční pocty Jerry Garciovi – tentokrát Turn on your lovelight. Zpívat mi sice stále nešlo, ale nakonec to nebyla taková tragédie. V průběhu písně jsem se konečně uklidnil a začal si hraní užívat. Bohužel když jsem se rozhodl, žačít pořádně blbnout a jamovat, tak to Krtek mylně pochopil jako signál (přiznává, že to bylo díky nervozitě a únavě) a píseň ukončil. Pak přišel Zase smích, kde Ondra během sóla trochu teasoval a naznačoval, že bude zpívat, ale vždy si to pak rozmyslel (posléze přiznal, že zpívat chtěl, ale nějak ho nic nenapadalo). Jako přídavek jsme jako vtip (a trochu i jako poctu Keithu Moonovi) zahráli Listen to you. Byla taky o dost kratší, než jsme plánovali, protože jsem si paličkou odstřelil z hlavy mikrofon a nemohl jsem ji dozpívat. Po odchodu z podia jsme zjistili, že jsme to tentokrát vzali opravdu hákem, protože naše vystoupení nemělo ani 50 minut. I tak si myslím, že to nebyl úplně špatný koncert a Mejdan je super snad pokaždé.