Get Adobe Flash player

Monthly Archives: Prosinec 2013

  • Playlist: Hyper-reggae, Karkulka – Amanita, Mikuláš, Budíček, Dům se potopil – Psáno.
  • Mikulášský koncert je vždy pro HLDP speciální (neoficiální oslava narozenin kapely) a jelikož ten letošní měl pořadové číslo 10, tak jsme se intenzivně snažili, aby stál za to. Díky tomu jsme posledního čtvrt roku pilovali playlist, nahrávali CD a vyhlásili soutěž. Zkrátka měli jsme dost napilno. Díky bohu je to už za námi! Doufám, že to stálo za to, a že se Vám to líbilo stejně jako mě, jelikož to díky stresu a přepracování byl málem i poslední koncert. Klub U Tvrze jsme zvolili kvůli příznivým cenám nápojů a kvůli jeho blízkosti vzhledem k naší zkušebně (takže jsme mohli odvézt aparaturu a vrátit se a slavit).
  • Od rána jsem byl nervózní jak prase a modlil jsem se, abych to měl už za sebou – ne koncert, ale ty věci před ním (převoz aparatury, příprava podia, zvučení atd. …). Sice tam bylo pár adrenalinových okamžiků (spíš kvůli mým nervům), ale nic tragického. Vše se stihlo včas a my mohli začít. Začátek byl poněkud vlažný a nejistý – přeci jen potřebujeme k pořádnému hraní, aby byli posluchači správně naladěni. Jelikož je klub docela ukrytý a navíc jsme měli chybu na plakátě, tak mnozí z návštěvníků dorazili těsně před, anebo těsně po začátku a nestihli se dostat do toho správného rozpoložení. Během Hyper se to naštěstí srovnalo. Pak přišla na řadu Karkulka, která v polovině přešla do Amanity (tak dlouho jsme se nemohli rozhodnout, kterou z nich zahrajeme, až jsme je spojili do jednoho celku). Při Karkulce mi došlo, že jsem si zapomněl vybalit zvonkohru, kterou používám v počáteční fázi „space jamu“. Naštěstí je těsně před okamžikem, kdy ji potřebuji tichá pasáž, která se obejde bez bicích, a tak jsem si pro ni došel. Kluky moje neplánované opuštění podia sice překvapilo, ale nerozhodilo. V klidu jsem si došel pro zvonkohru a poslech si, jak to zní. Když jsem ji vybalil, tak jsem si řekl, proč na ni začít hrát až na podiu a začal jsem cinkat rovnou od své tašky, která byla na druhém konci sálu. Dost lidí to překvapilo, že se najednou line zvuk i z druhé strany. Po Karkulce-Amanitě jsme ještě dali Mikuláše (věnovaného Vočkovi). Tentokrát byl ve stylu Ramones, čili dost rychlý. V koncertní rychlosti jsme ho včetně přidaného: „Hey ho, let’s go!“ zvládli za dvě minuty (oproti skoro 5 minutám původní verze) a vyhlásili pauzu. Po doplnění tekutin, jsme požádali Vildu, aby se ujal své role kmotra a pokřtil nové CD „Slova, co nikdo neřekl.“ Po křtu proběhlo vyhlášení vítěze soutěže o nejlepší interpretaci zkratky HLDP. Vyhrál Skřehota s příspěvkem: Hudební Lexikon Dlouhých Písní. Pak jsme pokračovali v hraní. Jelikož velké části diváků nedošlo, že už se zase bude hrát a zdržovali se ve vedlejším výčepu, tak jsem požádal Ondru, aby spící náležitě probudil a on moji narážku správně pochopil a bez mrknutí oka odpálil Budíček. Okamžitě ze sebe začal hrnout improvizovaný text s takovou razancí, až jsem se chvílemi obával dalšího Hofmann kempu (pro nezasvěcené: Tam se Ondra rozjel takovým způsobem, že po 40 minutách hraní jsme se nedostali ani k prvnímu bridgi). Nestalo se tomu tak a myslím, že Budíček byl vážně povedený (moment, kdy Ondra začal na kytaru napodobovat zvuk digitálního budíku, mě tak rozesmál, že jsem málem přestal hrát). Jako reprezentanta ze „Slov“ jsme zahráli Dům se potopil a jelikož je podobný Psánu (i Wrynn si to na jednom koncertě spletl a nám to došlo až po asi 16 taktech), tak jsme toho využili a plynule jsme z něj přešli právě do Psána (není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát). Během „Domu“ jsem podruhé opustil podium, tentokrát ovšem plánovaně – je tam 5 minutový jam bez bicích, takže jsem si konečně po 10 letech mohl poslechnout Lopatky jako divák. Dům se potopil byl stejně jako celá Slova napsán už v roce 2006, takže vokály v něm jsou dost vysoko na můj už opotřebovaný hlas a Psáno je ještě starší, takže mi během Domu začaly odcházet hlasivky a v Psánu jsem si je dorazil – naštěstí až v posledním verši refrénu. Pak už byl konec a po odvezení aparatury si už jen pamatuji, jak nás kolem půl páté vypoklonkovali z hospody a já si jen v duchu říkal (ostatně jako po většinu večera) větu z filmu Smrtonosná zbraň: „I’m too old for this shit!“ (ale stejně mě to pořád baví).
  • Playlist: Hyper-reggae, Amanita, Zase smích, Mikuláš
  • Spots, Vychcaný knedlíky!
  • Posledně to bylo v Nymburce fajn (až na pár detailů), a tak jsem se docela těšil. Na druhou stranu musím přiznat, že mě poněkud znejistilo, že tam máme hrát s Knedlíky a Spots a navíc, že máme hrát jako poslední, přeci jen hrajem odlišný styl a hlavně pomalejší. Po delší úvaze jsem se rozhodl to brát jako výzvu, jestli si dokážem po Hardcore punku vybojovat svoje místo na slunci. O to víc jsem se pak na to těšil. Knedlíky i Spots jsem si užil (měl jsem ten večer bohužel náladu pod psa, a tak byl jejich styl přesně to, co jsem potřeboval).
  • Po našem nástupu se nám dostalo vřelého uvítání, takže bylo vidět, že mé obavy byly zcela liché. Stejně jsem byl ale divokou hrou předchozích kapel dost vyhecovaný, takže jsem hrál hodně rychleji, než je náš standart. Ne že by to vadilo, kluci mě pohodlně zvládli sledovat, ale přeci jen jsem je málem uhnal. Už po první písni se na mě Krtek obrátil s jednoznačnou žádostí: „ Ty vole, zpomal!“ Což mi připomnělo podobnou Herákovu větu pronesenou asi o hodinu dřív: „Když říkám, abys zrychlil, tak to taky nemusím myslet vážně!“ a měl jsem co dělat, abych se nerozřechtal. Po Zase smích nás opět nenechali odejít a museli jsme něco přidat. Neměli jsme nic připraveného a navíc jsme byli dost uhnaný. Takže jsme se rozhodli zcela výjimečně, jako upoutávku na Mikulášský koncert, zahrát Mikuláše. Krtek ho věnoval Knedlíkům a my předvedli, že po hodině hraní ve slušném tempu, jsme schopni ještě zrychlit. Pak už jsme toho měli fakt dost, ale na přání diváků jsme přidali ještě Psáno. Snad jsme ho moc nepokazili.