Get Adobe Flash player

Reporty

  • Fünf, NWO
  • Playlist: Kreslíš nebo krvácíš, Lesní píseň, Doteky, Psáno, Strach z ticha + přídavek Chobotnička
  • narozeninová párty Skřehoty a Tomase
  • Moje první návštěva tohoto klubu a mám z něho rozporuplné pocity. Prostor mi bohužel připadal dost sterilní a moc mi neseděl. Při hraní mě navíc překvapivě nejvic vadila okna zakrytá světlými deskami. Odrážené světlo ve mně vyvolávalo pocit, že venku je časné deštivé ráno. Na druhou stranu vybavení, zvukař a zvuk vsále i na podiu to vše bylo naprosto luxusní.
  • Párty nabírala skluz hned od začátku. Už první vystoupení začalo o hodinu později. Jako první nastoupili oslavenci se svým projektem Fünf. Bylo zjevné, že skoro nezkoušeli, ale jinak to bylo výborné. Komunikace na podiu i s obecenstvem se odehrávala zásadně v němčině (až na občasné zmatené zvolání ve stylu: „Co? Já začínám?“). Tomas s čelenkou, brýlemi a hlavně žvýkačkou byl naprosto přesný. Na závěr opustili zvolenou formu, Tomas se přesunul za bicí a Skřehota k mikrofonu a dali pár vzpomínkových fláků od Smyslu Decibelu.
  • Jako druzí nastoupili NWO, na které se čekalo, protože hráli ten den v Pacově. Zvučili dost dlouho, takže časový skluz narůstal. Jelikož jsme na přání oslavenců zařadili do playlistu víc songů, než obvykle, tak jsme pomalu uvažovali o jeho zkrácení. Po zvukové zkoušce se NWO místo hraní odebrali k baru a užívali si pivo a cigárko. Říkal jsem si, že nabírají síly (přeci jen už mají jeden koncert za sebou), ale po cca 20 minutách jsem už byl dost nervozní. Seděli tam a vykecávali se, jako by po nich měla přijít potopa. Dovolili jsme si je trochu popohnat. Nakonec se odebrali na podium a spustili. Docela se mi to líbilo, ale bylo to na můj vkus trochu pomalé. Jelikož hráli podle metronomu, tak to nebylo únavou. Set NWO byl pro nás naštěstí poměrně krátký, takže jsme se rozhodli, že playlist odehrajeme celý, jen to vezmem trochu rychleji a zkrátíme improvizační pasáže.
    Jelikož byl zvukař fakt šikovný a ochotný, tak jsme mělli nazvučeno asi za 15 minut. Jedinou chybou bylo moje rozhodnutí z důvodu časového presu neinstalovat druhý přechod u bicích. Zapomněl jsem, že hrajeme poslední dobou poněkud rychleji a že už mi není 20, takže jsem se docela trápil. Jinak to, myslím, docela ušlo. Bylo mi sice líto, zkrácených improvizací, ale zato jsme stihli 90 minutový set za hodinu a dokonce zbyl čas na přídavek. Poznámka – Chobotničku po hodině zběsilého hraní prostě neudýchám.
  • Krtek: Party probíhala v uhlazeném až sterilním klubu Music city, které hostilo přehlídku kapel: Fünf, New world Order a Hliníkové lopatky. Proč sterilním? No protože cajdáky, co se linuly Z rádia, byly o něco preciznější než furniture music (která nemá ani rytmus) a dokázaly spolehlivě uspat každého unavenějšího člověka. Možná v tom byl záměr vylákat lidi na sál. Kolem osmé se začali scházet další lidi a nastoupila kapela Fünf, jakožto hudební projekt oslavenců z bývalého Smyslu decibelu a dalších kamarádů, v tomto podání se předvedli opravdu úžasně. Fünf, jakožto německy 5, a dost možná i narážka na německé Trio, hráli ve stylu „Neu deutche welle“, což je styl na Pražské klubové scéně nevídaný a neslýchaný – už kvůli tomu, že málokdo umí plynně německy jako Tomas, který zpíval a v němčině uváděl další písně. Samozřejmě styl „Neu deutche welle“ s sebou nese i převleky a to se Fünf povedlo výborně – všichni měli na sobě nějakou část černo žluto červené trikolóry, nebo nápis Deutchland  a nebo obojí a klávesák opravdu věrně poutal zrak obecenstva svým námořnickým oblekem. Písně byly víceméně známé, zazněl i Rock me Amadaeus od Falca, vrchol večera Da Da Da od Tria (netušil jsem, jak je to hustá píseň, když je hraná na živo) a nostalgická píseň 99 Luftballons od Neny. Luxus!
    Pak zazněly i 3 písně od Smyslu decibelu, jakožto vzpomínka na staré časy, úklon a odchod. Mezitím v baru začali hrát o 1000% lepší muziku a nechalo se tam už vydržet. Bylo tam už kolem 50 lidí. Nastoupili New world Order, ale strašidelně dlouho zvučili. To už náš Lopatkovej tým začal nervóznět, protože náš plán zahrát na 80 minut se začínal hroutit. Ne ani tak schopností zahrát, ale tím, že kolem 23:45 lidi odchází na metro. Poté, co NWO nazvučili (bicí, kytara, klávesy, basa) šli na pivo, cígo, prostě někam zmizeli. Takže po našem nátlaku začali. Hráli našláplej, jak sami uvádí, experimentální rock, ale příliš moc mi to připomínalo pomalé Nigthwish, zřejmě kvůli těm operním zpěvům. Jednu věc si z jejich produkce pamatuju, a nedá mi to spát: „Jak zní poloinstrumentální píseň?“ Já to nevím, to vědí a navíc umí zahrát právě NWO. Naštěstí produkci ukončili kolem půl jedenácté, což byla vůbec stranda, po tak dlouhém zvučení a naběhli jsme na pódium s Lopatkami.
    Místní pódium je prostorné a zvukař velice vstřícný, rychlý a hodně dobrej – posílám dík! Rozhodli jsme se zahrát plný set, nicméně zhruba hodina produkce se podepsala na krátkých improvizačních pasážích. Velmi se mi líbilo, že naše novinka Doteky měla docela dobrou odezvu, protože to je prostě sranda a jako sranda to bylo přijato – Aha, Aha, Aha! Poté následoval set divokých improvizačních písní a v 23:45 se stalo přesně to, co jsem čekal:  Hráli jsme pro posledních 10 lidí. No, co se dalo dělat. Končili jsme přesně o půlnoci a šli si dát pivko a hurá domů. Pěkná party, pěkná akce, a zase mě to pěkně zmatlalo. Kdo tam nebyl, tak neví, o co přišel.
  • Rozhuda,Rosie, By lift to sky
  • Playlist: Lesní píseň, Doteky, Strach z ticha
  • Tak jsme se po 4 mesících dostali zase na podium. Jelikož je tradicí, že na vítání jara se vystupuje v maskách, tak jsme si zmalovali ksichty a pořídili trika s písmeny H L D P a vzadu jsme měli 4E V E R. Čili takový živý transparent. Bohužel to při osvětlení na podiu nebylo vidět. Abychom ukázali, že jsme se celou dobu neflákali, tak jsme zařadili rovnou dvě novinky. Bohužel další problém nastal ihned při nástupu, kdy nám bylo oznámeno, že jsou k dipozici pouze dva zpěvy, jelikož nové písně jsou založeny na zpěvu nás všech, byli jsme, lidově řečeno, v prdeli. Jelikož nemá smysl brečet nad odpálenými vstupy na mixu (další tradice Vítání jara – tuhle bych si klidně odpustil), tak jsme se s tím poprali, jak jsme mohli. Nebyl to zas takový průser, ale obě nové písně budou muset projít reparátem, než se uvidí, jak se povedly.
    Zbytek akce byl docela pohodový a ostatní kapely hrály fajn, jen klukům z Rozhudy nějak kulhala rytmická sekce, ale i tak se mi líbili.
  • Krtek:By lift to sky – kluci nějak dlouho zvučili, ale nakonec začali. Pěkně svižné písničky. Tu a tam jsem cítil vliv Blink 182, ale kdo ví? Produkce neměla  moc hluchých míst a bylo vidět i slyšet, že kluci mají našlápnuto někam dál.

    HLDP – nejdřív jsem šel za zvukařem si dohodnout počet mikrofonů, načež jsem zjistil, že mixpult má odpálený vstupy a tedy fungují jen 2 zpěvové mikrofony. To byla rána ne pod pás, ale přímo do koulí, celý náš set byl v podstatě k ničemu, protože zrovna jsme si připravili písně složené pro 4 zpěvy. Takže jsme se připravili a začali. Lesní píseň byla uměle natažena, aby následující píseň Doteky nebyla takovej průser.  Doteky začaly pěkně, ale při vokálně improvizační pasáži jsem si zapomněl otevřít svoji „nápovědu“ a navíc mi začal stékat pot do očí, takže i kdyby nápověda fungovala, stejně bych ji nemohl číst – leda, že bych přestal na chvíli hrát. Nouze! Po chvilce, cca 10 minutách, jsme doteky dohráli a zkusili další novinku Strach z ticha. Já omylem zapomněl, že píseň začíná volně (včetně ladění kytar), tak jsem trousil nějaké poznámky, než mi došlo, že takhle ne. Ale jinak ten Strach z ticha… postupně mě to vařilo a na konci ne a ne chtít skončit, byl jsem mimo, chtěl jsem být v hudbě, zahlcen, pohroužen v extázi… bylo to strašně moc silný. Muselo, protože přes připravované překvapení: převlek živý transparent, remix písniček zúčastněných kapel, či jen vokální improvizace – nic z toho se nepovedlo. Ale ten strach z ticha… ten mě fakt rozboural. Moc se mi to líbilo.

    Rosie – kluci se svým punk rockem, nebo jak se ten styl zrovna dneska nazývá, mají našlápnuto pěkně vysoko. Bylo cítit, jak jsou dobrý, nebo se mi to alespoň z nich tak zdálo.

    Rozhuda – i s časovým skluzem kluci hráli paradoxně klidněji. Nevím, jak  moc je zasáhl nedostatek mikrofonů, ale necítil jsem nějaké křeče. Samozřejmě roztancovali celý sál  (tedy i ty, které předchozí kapela ze židlí nezvedla). Pěkné.

  • Playlist: Hyper-reggae, Karkulka – Amanita, Mikuláš, Budíček, Dům se potopil – Psáno.
  • Mikulášský koncert je vždy pro HLDP speciální (neoficiální oslava narozenin kapely) a jelikož ten letošní měl pořadové číslo 10, tak jsme se intenzivně snažili, aby stál za to. Díky tomu jsme posledního čtvrt roku pilovali playlist, nahrávali CD a vyhlásili soutěž. Zkrátka měli jsme dost napilno. Díky bohu je to už za námi! Doufám, že to stálo za to, a že se Vám to líbilo stejně jako mě, jelikož to díky stresu a přepracování byl málem i poslední koncert. Klub U Tvrze jsme zvolili kvůli příznivým cenám nápojů a kvůli jeho blízkosti vzhledem k naší zkušebně (takže jsme mohli odvézt aparaturu a vrátit se a slavit).
  • Od rána jsem byl nervózní jak prase a modlil jsem se, abych to měl už za sebou – ne koncert, ale ty věci před ním (převoz aparatury, příprava podia, zvučení atd. …). Sice tam bylo pár adrenalinových okamžiků (spíš kvůli mým nervům), ale nic tragického. Vše se stihlo včas a my mohli začít. Začátek byl poněkud vlažný a nejistý – přeci jen potřebujeme k pořádnému hraní, aby byli posluchači správně naladěni. Jelikož je klub docela ukrytý a navíc jsme měli chybu na plakátě, tak mnozí z návštěvníků dorazili těsně před, anebo těsně po začátku a nestihli se dostat do toho správného rozpoložení. Během Hyper se to naštěstí srovnalo. Pak přišla na řadu Karkulka, která v polovině přešla do Amanity (tak dlouho jsme se nemohli rozhodnout, kterou z nich zahrajeme, až jsme je spojili do jednoho celku). Při Karkulce mi došlo, že jsem si zapomněl vybalit zvonkohru, kterou používám v počáteční fázi „space jamu“. Naštěstí je těsně před okamžikem, kdy ji potřebuji tichá pasáž, která se obejde bez bicích, a tak jsem si pro ni došel. Kluky moje neplánované opuštění podia sice překvapilo, ale nerozhodilo. V klidu jsem si došel pro zvonkohru a poslech si, jak to zní. Když jsem ji vybalil, tak jsem si řekl, proč na ni začít hrát až na podiu a začal jsem cinkat rovnou od své tašky, která byla na druhém konci sálu. Dost lidí to překvapilo, že se najednou line zvuk i z druhé strany. Po Karkulce-Amanitě jsme ještě dali Mikuláše (věnovaného Vočkovi). Tentokrát byl ve stylu Ramones, čili dost rychlý. V koncertní rychlosti jsme ho včetně přidaného: „Hey ho, let’s go!“ zvládli za dvě minuty (oproti skoro 5 minutám původní verze) a vyhlásili pauzu. Po doplnění tekutin, jsme požádali Vildu, aby se ujal své role kmotra a pokřtil nové CD „Slova, co nikdo neřekl.“ Po křtu proběhlo vyhlášení vítěze soutěže o nejlepší interpretaci zkratky HLDP. Vyhrál Skřehota s příspěvkem: Hudební Lexikon Dlouhých Písní. Pak jsme pokračovali v hraní. Jelikož velké části diváků nedošlo, že už se zase bude hrát a zdržovali se ve vedlejším výčepu, tak jsem požádal Ondru, aby spící náležitě probudil a on moji narážku správně pochopil a bez mrknutí oka odpálil Budíček. Okamžitě ze sebe začal hrnout improvizovaný text s takovou razancí, až jsem se chvílemi obával dalšího Hofmann kempu (pro nezasvěcené: Tam se Ondra rozjel takovým způsobem, že po 40 minutách hraní jsme se nedostali ani k prvnímu bridgi). Nestalo se tomu tak a myslím, že Budíček byl vážně povedený (moment, kdy Ondra začal na kytaru napodobovat zvuk digitálního budíku, mě tak rozesmál, že jsem málem přestal hrát). Jako reprezentanta ze „Slov“ jsme zahráli Dům se potopil a jelikož je podobný Psánu (i Wrynn si to na jednom koncertě spletl a nám to došlo až po asi 16 taktech), tak jsme toho využili a plynule jsme z něj přešli právě do Psána (není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát). Během „Domu“ jsem podruhé opustil podium, tentokrát ovšem plánovaně – je tam 5 minutový jam bez bicích, takže jsem si konečně po 10 letech mohl poslechnout Lopatky jako divák. Dům se potopil byl stejně jako celá Slova napsán už v roce 2006, takže vokály v něm jsou dost vysoko na můj už opotřebovaný hlas a Psáno je ještě starší, takže mi během Domu začaly odcházet hlasivky a v Psánu jsem si je dorazil – naštěstí až v posledním verši refrénu. Pak už byl konec a po odvezení aparatury si už jen pamatuji, jak nás kolem půl páté vypoklonkovali z hospody a já si jen v duchu říkal (ostatně jako po většinu večera) větu z filmu Smrtonosná zbraň: „I’m too old for this shit!“ (ale stejně mě to pořád baví).
  • Playlist: Hyper-reggae, Amanita, Zase smích, Mikuláš
  • Spots, Vychcaný knedlíky!
  • Posledně to bylo v Nymburce fajn (až na pár detailů), a tak jsem se docela těšil. Na druhou stranu musím přiznat, že mě poněkud znejistilo, že tam máme hrát s Knedlíky a Spots a navíc, že máme hrát jako poslední, přeci jen hrajem odlišný styl a hlavně pomalejší. Po delší úvaze jsem se rozhodl to brát jako výzvu, jestli si dokážem po Hardcore punku vybojovat svoje místo na slunci. O to víc jsem se pak na to těšil. Knedlíky i Spots jsem si užil (měl jsem ten večer bohužel náladu pod psa, a tak byl jejich styl přesně to, co jsem potřeboval).
  • Po našem nástupu se nám dostalo vřelého uvítání, takže bylo vidět, že mé obavy byly zcela liché. Stejně jsem byl ale divokou hrou předchozích kapel dost vyhecovaný, takže jsem hrál hodně rychleji, než je náš standart. Ne že by to vadilo, kluci mě pohodlně zvládli sledovat, ale přeci jen jsem je málem uhnal. Už po první písni se na mě Krtek obrátil s jednoznačnou žádostí: „ Ty vole, zpomal!“ Což mi připomnělo podobnou Herákovu větu pronesenou asi o hodinu dřív: „Když říkám, abys zrychlil, tak to taky nemusím myslet vážně!“ a měl jsem co dělat, abych se nerozřechtal. Po Zase smích nás opět nenechali odejít a museli jsme něco přidat. Neměli jsme nic připraveného a navíc jsme byli dost uhnaný. Takže jsme se rozhodli zcela výjimečně, jako upoutávku na Mikulášský koncert, zahrát Mikuláše. Krtek ho věnoval Knedlíkům a my předvedli, že po hodině hraní ve slušném tempu, jsme schopni ještě zrychlit. Pak už jsme toho měli fakt dost, ale na přání diváků jsme přidali ještě Psáno. Snad jsme ho moc nepokazili.
  • Playlist: Otázky proč, Amanita, Zase smích
  • Pekelný střeva, 2H, Rozhuda
  • Akce začala vesele. Přijeli jsme asi deset minut před oficiálním začátkem a okamžitě se na nás sesypali ostatní, jestli vezeme bubny. Nevezli jsme, to zařizovali kluci z Rozhudy, no a ti tam ještě nebyli. Úspěšně dorazili po půl sedmé, takže se rovnou začínalo s hodinovým zpožděním. Během čekání jsem se rozhlížel a zjistil, že v Nádražce je jiný zvukař, teda dva zvukaři. Že to bude veselé, mi došlo poměrně rychle, protože ten starší místo přípravy aparatury zuřivě pobíhal s pájkou a ten druhý sice pobíhal, ale proto že sháněl dlouhé papírky. První kapela začala hrát a zdálo se, že mé obavy byly liché. Pak nastoupila druhá kapela. Nevím, jak hráli, protože sólový kytarista byl tak děsně přeřvanej, že jsem po první písni musel z místnosti. Co jsem koukal, tak jsem nebyl jediný. Když jsem vyšel ven, tak jsem tam byl sám a během 15 minut tam bylo asi 30-40 lidí. Pak jsme přišli na řadu my. Kluci si začali připravovat komba a já čekal, až se zdekuje bubeník předchozí kapely. Nějak se mu nechtělo pryč. Kluci byli už dávno připraveni a on se tam pořád motal. Když konečně vypadl a já si začal připravovat činely, tak si vzpomněl, že tam nechal stojany a většinu jich odnesl. Jelikož tam zůstaly, tak jsem je bral za půjčené a počítal s nimi. Čili ve chvíli, kdy už jsme měli zvučit, jsem musel zase z podia a začít rychle vybalovat svoje stojany. Fakt žrádlo. Starší zvukař opět vytáhl pájku a mladší asi sehnal hledané papírky. Snažili jsme se nazvučit můj mikrofon, ale nepovedlo se jim ho ani zapnout – zuřivě mi tvrdili, že je v hajzlu a nefunguje (funguje a dobře, ale to by pánové zvukaři museli poslouchat, protože informaci o tom, že je to kondenzátor a potřebuje fantomové napájení, jsme jim řekli třikrát – nezapnuli ho). Takže jsme předělali playlist a já hrál bez mikráku. Po zvukovce Krtek požádal o ztlumení svého zpěvu v odposlechu. Tento neobvyklý požadavek zvukaře natolik zmátl, že to musel Krtek zopakovat asi 20x, než to pochopili a přestali zpěv přidávat a konečně ho stáhli. Byla to naše nejdelší zvukovka za hodně let. Jelikož jsme nabrali solidní skluz a já byl na prášky, tak jsme začali pěkně zostra a ačkoliv jsme songy docela natahovali, tak díky vysokému tempu jsme je odehráli za 40 minut. Co jsem slyšel, tak se naše vystoupení docela líbilo, ale zvuk prý byl děsný. Zkrátka a dobře jestli tito pánové budou i nadále zvučit v Nádražce, tak si další hraní hodně rozmyslím. Rozhudu jsem bohužel neslyšel, protože po dohrání se mi udělalo blbě ze vzduchu a dehydratace a musel jsem to jít vydýchat ven.
  • Playlist: Satelite of love, Karkulka – Růženka, Zase smích, Psáno
  • Kopyrajt
  • Asi už stárnu, nebo se rozpadám, ale tohle byl už druhý koncert z poslední doby, kdy jsem si těsně před vystoupením zablokoval záda. Poprvé to bylo ve Vopici a to těsně před nástupem na podium, když jsem se protahoval. V Barytonu se mi to povedlo už při stavění aparatury – sehnul jsem se pro přechod, abych ho nasadil na kopák a už jsem se nenarovnal. Naštěstí se mi to podařilo částečně rozhýbat, ale i tak jsem byl při hraní poněkud limitován. Při čekání na zvukařku jsme, inspirováni drobnou příhodou Modré Vopice, vymysleli malou srandičku na začátek. V Klubu byl přímo před pódiem kulatý stolek, ke kterému jsme si s kluky asi 10 minut před začátkem produkce sedli. Rozložili jsme si piva, zapálili cigarety a Krtek požádal přítomné o klid, protože budeme hrát. Načež vytáhl balíček karet, zamíchal ho, rozdal a my se pustili do karetní hry. Zhruba 2 minuty před oficiálním začátkem jsme rozehranou partii přerušili a přesunuli se o metr dál tj. na podium k nástrojům. Jako první jsme zahráli Satelite of love – poctu Lou Reedovi ovšem s typicky Lopatkovským závěrem. Jelikož se blíží Mikulášský koncert, tak jsme oprášili Karkulku, ne že by to potřebovala, tak holka je stále při síle a zraje jak víno. Následoval Zase smích – možná tam byl nějaký kiks, možná taky ne – už si nejsem jistý. Vystoupení jsme zakončili Psánem, kde Wrynnovi při sólu praskla struna. Dost nepříjemné vzhledem k tomu, že při nástupu do poslední sloky zpívám podle něj (Wrynn sice naznačoval Ondrovi, aby to vzal za něj, ale ten si létal ve stratosféře za doprovodu kvílivých tónů svého Fendra a tudíž to nezaregistroval). No snad to nebylo tak moc falešně. Pak už jsme uvolnili místo Kopyrajtům. V klubu bylo docela plno a všechna místa k sezení byla obsazena a bohužel díky bolesti zad jsem nevydržel dlouho stát a potřeboval jsem si nutně sednout. Díky tomu jsem byl nucen se přesunout o patro výš a z jejich vystoupení jsem viděl jen asi polovinu, což mě docela mrzí, protože to co jsem viděl, se mi moc líbilo.
  • Playlist: Otázky proč, Amanita, Určení místa, Papír a Barvy, Zase smích
  • Utajená Inteligence
  • Koncert byl zvláštní, protože při hraní se v nás všech probudila dost nezvyklá nálada, která nás nutila k blbnutí a srandičkám (nemohu ale posoudit, kolik z těch vtípků zaregistrovali i posluchači). Začalo to už v Otázkách, kdy jsme se na poslední chvíli rozhodli začít „Deadovsky“. Čili jsme nastoupili, začali ladit a plynule jsme přešli do písně. Pokračovalo to při sóle, kdy ho Ondra natahoval, co to šlo. Když pak kývnul na Krtka, že bude končit, tak Krtek mu jen pokynutím ruky naznačil, ať si to ještě protáhne, což Ondra vůbec nečekal, ale poradil si s tím dobře. Amanita byla taky velice povedená a obávám se, že můj smích při jednotlivých blbinách byl asi dost slyšet. Pak jsme si dali dvě kratší – Určení místa a po víc jak třech letech Papír a Barvy (právě jsme tuto píseň nahráli). V závěrečné Zase smích se Ondra na začátek rozhodl trochu teasovat a blbnout, což mu Krtek oplatil tím, že když se Ondra rozhodl začít zpívat, tak se otočil a šel si ke svému aparátu otřít pot z obličeje. Ondra tedy pokračoval v kytarové masturbaci a Krtek se mezitím vrátil na své místo. Ondra opět přistoupil k mikrofonu a Krtek si začal upravovat stojan – nutně musela následovat další kytarová ekvilibristika. Pak už Ondra konečně mohl zpívat, ale jak byl rozhozenej, tak zapomněl, že jednu notu na konci prvního verše hrajem s ním a náš nástup ho ještě víc rozhodil, díky čemuž zapomněl jak text, tak akordy. Otočil se na nás a zeptal se, jestli nezačnem znova (stál u mikrofonu, takže to slyšeli všichni). My se svíjeli smíchy, ale zuřivě jsme mu naznačovali, že v žádném případě. Ondra se tedy pokusil pokračovat, ale měl totální okno. Bezradně se na nás díval, že jako vůbec neví, co má zpívat, a tak jsem dvousmyslně zvolal: „Není cesty zpět!“ (pro neznalé – byla to jak pobídka zoufalému kytaristovi, tak další verš v textu) a Ondra se konečně chytil. Díky oné zvláštní náladě se nám podařilo tento kiks (největší za několik let) přetvořit v dobrej fór (dokonce se mě po dohrání někdo ptal, jestli to nebylo nacvičené). Píseň jsme dohráli v naprosté pohodě a pokračovali jsme v blbnutí. Rozesmátí jsme uvolnili podium Utajené Inteligenci a užili si jejich vystoupení.
  • Playlist: Hyper – reggae, PQ suita, Chobotnička, Amanita, Zase smích, Psáno
  • Temnoplodec
  • Jelikož se nepovedlo sehnat další účinkující a Temnoplodci hlásili, že dorazí nejdřív v půl desáté, tak jsme měli spoustu času na hraní a rozhodli jsme se toho využít. Na rozjezd jsme dali Hyper – reggae. Docela to šlo akorát nás Wrynn překvapil, když v jednu chvíli zapnul delay, jako bychom nastupovali do „space jamu“. Rychle jsme se tím srovnali a já přemýšlel, jak se Wrynn hodlá vrátit zpátky do rifu a bavil se jeho výrazem, když mu došlo, že to nebude lehké. Z Hyper jsme přešli rovnou do PQ suity. Takže první proslov měl Krtek až po 45 minutách hraní. Chobotničku jsme vybrali jako mezihru, aby Krtek dal odpočinout hlasivkám a pak následovala Amanita, kde jsme plně využili, že máme spoustu času a pořádně jsme ji natáhli. Během  Amanity se Krtek na mě tázavě otáčel, protože podvědomě odhadl čas, kdy ji obvykle už vedem k závěru. Já se na něj jen zašklebil a poslal ji do další gradace – nakonec měla skoro 40 minut. Zase smích jsme zahráli dost divoce a po dohrání jsem zjistil, že máme ještě čas a tak jsme sebrali zbytky sil a zmohli se ještě na přídavek Psáno. Když jsme po dvou hodinách dohráli, tak jsem zjistil, že díky pohodě při hraní se cítím natolik dobře, že bych zvládl odehrát ještě náš standardní hodinový set. Pak nastoupil Temnoplodec, a ačkoliv oni tvrdí, že se jim koncert nepovedl, tak musím říct, že oproti poslednímu vystoupení, co jsem viděl, u nich došlo k obrovskému posunu k lepšímu.
  • Playlist: Určení místa, Amanita (vložená: Turn on your lovelight), Zase smích, Listen to you (přídavek).
  • Jelikož Krtek byl na Mejdanu hned od začátku a my přijeli až v pátek, tak opět po našem příjezdu nastala oblíbená soutěž „Najdi Krtka“. Což nám vždy umožní poměrně rychle nasát náladu a atmosféru této unikátní akce.
  • K našemu vystoupení málem nedošlo. Bluesman vystupující před náma totiž místo nahlášené hodiny (ptali jsme se, abychom věděli, kdy se máme připravit) protáhl svůj set na dvojnásobnou délku – což by mi nevadilo (je to Kozí Mejdan), kdyby to nedělal způsobem: „Ještě dám jednu“. To totiž způsobilo, že jsme museli pořád čekat u pódia a nemohli se vzdálit (třeba pro pivo, nebo pro teplejší oblečení – byl jsem nalehko, abych s sebou netahal na podium zbytečnosti). Takže jsme tam celou dobu mrzli a byli čím dál víc nervózní a poslouchali dokola: „Ještě dám jednu“. Po sedmém oznámení poslední písně začalo navíc pršet a my už byli docela nasraní a zralí na odchod. Sice je to Kozí Mejdan, ale tohle mi přišlo dost nesolidární – muselo mu být jasné, že už tam hodinu čekáme až sleze. Když se konečně asi v půl druhé ráno odporoučel, tak jsem byl promrzlej, zmoklej a všichni jsme byli dost rozhození. Začali jsme se připravovat a těsně před zvukovkou Ondra ohlásil, že mu nejde kytara. To už mi málem vypadly pojistky. Naštěstí se sehnala rychle náhradní a my mohli začít hrát. Na rozehrání a rozehřání jsme dali Určení místa (vystupující před náma, hrál i dost rock and rollů, takže to slušně navazovalo). V Amanitě si Ondra něco zapnul a díky půjčené kytaře byl najednou hrozně nahlas, takže jsem neslyšel nic jiného než jeho kvílení. Byl jsem tedy nucen hrát naslepo a doufal, že se kluci drží a že jsme se nerozhodili. Při první možné chvíli jsem na Ondru zařval, ať se ztlumí. Neslyšel mě a zeptal se mě: „Mám se přidat?“. Začal jsem na něj zuřivě gestikulovat a naštěstí to pochopil. V polovině „space jamu“ jsme přešli do tradiční pocty Jerry Garciovi – tentokrát Turn on your lovelight. Zpívat mi sice stále nešlo, ale nakonec to nebyla taková tragédie. V průběhu písně jsem se konečně uklidnil a začal si hraní užívat. Bohužel když jsem se rozhodl, žačít pořádně blbnout a jamovat, tak to Krtek mylně pochopil jako signál (přiznává, že to bylo díky nervozitě a únavě) a píseň ukončil. Pak přišel Zase smích, kde Ondra během sóla trochu teasoval a naznačoval, že bude zpívat, ale vždy si to pak rozmyslel (posléze přiznal, že zpívat chtěl, ale nějak ho nic nenapadalo). Jako přídavek jsme jako vtip (a trochu i jako poctu Keithu Moonovi) zahráli Listen to you. Byla taky o dost kratší, než jsme plánovali, protože jsem si paličkou odstřelil z hlavy mikrofon a nemohl jsem ji dozpívat. Po odchodu z podia jsme zjistili, že jsme to tentokrát vzali opravdu hákem, protože naše vystoupení nemělo ani 50 minut. I tak si myslím, že to nebyl úplně špatný koncert a Mejdan je super snad pokaždé.
  • Playlist: Lesní píseň, Amanita, Chobotnička, Zase smích
  • Na Zelí fest jezdím rád, takže jsme přijeli s dostatečným předstihem, abychom nasáli atmosféru a i s odjezdem jsme nijak nespěchali.
    Po příjezdu jsme shledali, že díky tradičnímu kropení návštěvníků festu se z cesty k alternativní stagi stalo solidní bahniště, kudy bylo riskantní i jen procházet, natož nosit aparaturu navíc za tmy (a pak ještě zpátky). Čili jsme se rozhodli naši aparaturu raději přetáhnout přes plot, což byla vhodná rozcvička před hraním a po hraní málem moje smrt.

    Při posledním koncertě (Modrá Vopice) jsme shodou okolností měli jak já tak Krtek na sobě triko Deep Purple – In Rock a šátek, a proto jsme si dělali z Wrynna s Ondrou legraci, že to od příštího koncertu bude povinné pro všechny. Nevím, jestli to vzali vážně, nebo to od nich bylo pokračování vtipu, nicméně na sraz před Zelí festem dorazili oba v tomto stejnokroji. Já měl shodou okolností správné triko na sobě (a šátek nosím už 10 let), ale Krtek zahanbeně přiznal, že mu triko visí na šňůře doma. Protože nám to připadalo jako dobrej fór, tak jsme se nejdřív vypravili ke Krtkovi pro triko a teprve pak na Zelí fest. Za tu srandu nám to stálo. Shodou okolností nám vyšel playlist tak, že každý zpíval jednu píseň. Krtek to uváděl: „Teď bude zpívat (doplňte si jméno). Pro zvukaře, to je ten v triku Deep Purple s šátkem na hlavě!“ Také jsme si vyslechli spoustu hlášek typu: „Lopatky nám nějak Purplovatí …“ apod. Docela jsem se bavil.

    Jak se již stává tradicí, tak jsme opět zahráli na Zelí premiéru nové písně – Amanity. Co jsem zaregistroval, tak se docela líbila. Trochu jsme ji natáhli, a tak jsem vzal následnou Chobotničku trochu hákem, aby zbyl čas na Zase smích. Během sóla v Chobotničce jsem měl skloněnou hlavu, a proto mě dost překvapilo, když jsem při zvednutí zraku zjistil, že se mezitím začali diváci svlékat – bohužel samý chlapi (asi něco děláme blbě) a z toho šoku jsem Chobotničku málem nedozpíval. Po dohrání jsem ještě upozorňoval Roga, že to že zpívám v Chobotničce o vorvaních, není důvod mávat mi před obličejem svým lachtanem. Jelikož jsem měl výjimečně náladu (to se mi stalo asi dvakrát za historii Lopatek), tak jsme se dohodli, že si ve finální Zase smích dám sólo na bicí. Když jsme se dostali k onomu místu, kde bylo sólo dohodnuté, přestali kluci hrát až na jednoho. No schválně, jestli to uhodnete. Ano, byl to ten v triku Deep Purple se šátkem na hlavě.

    Po dohrání jsem byl skoro mrtvej únavou, a tak jsem se zdekoval a šel nabrat trochu sil do auta, odkud byla dost dobře slyšet produkce, takže z hudební stránky jsem skoro o nic nepřišel. Jak už se stává zvykem, Krtek vzal na Zelí svoje nahrávátko a připojil ho k mixpultu na alternativní stagi a jak už také bývá zvykem, nahrál skoro vše, co se tam odehrálo, jen při vystoupení HLDP ho zapomněl zapnout.

    Zelí fest byl opět super.