Historie HLDP

Historie Hliníkových Lopatek Dědečka Pipýna

Předem upozorňujeme, že toto vše je pravda, čistá pravda a jenom pravda, byť se vám to bude zdát nepravděpodobné a přes to, že bude vyprávěna z našeho pohledu. Nic není nepřibarvené a všechno se tak doopravdy stalo.

Zhruba v polovině devadesátých let minulého století se jistá osoba (nazývejme ji Vočko) rozhodla, že hra na kytaru je to pravé, To ono, věc číslo jedna, idea prima, určitý člen, labyrint světa, ráj srdce, toaletní papír, konečné řešení otázky života vesmíru a vůbec. Po šesti měsících tvrdé dřiny úspěšně zvládl zadrnkat na jednu strunu Ovčáci čtveráci a pln optimizmu se vydal svůj um propagovati před veřejností. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat a zanedlouho tento roztomilý hošík, jsa obletován osobami něžného pohlaví v hojném počtu, byl nucen rozšířit svůj nemalý repertoár. A zde vstupuji na scénu já, jeho věrný druh. Byv zmítán depresemi a závistí, neboť z naší dvojice jsem bezpochyby byl JÁ jednoznačně ten krásnější, začal jsem Vočkovi podstrkovat své, řekněme, básně, vzniklé v hnutích mysli a střev, aby je zhudebnil. Nutno podotknouti, že jsem mu to nijak neusnadňoval.

Zhruba koncem roku 2000 se Vočko rozhodl, že má dosti velký talent i repertoár a dal dohromady pár známých a nazval to kapelou, kterážto se skládala ze 4 kytaristů a již nikoho více. Donucen okolnostmi a vybaven přesvědčovacími metodami hodných mistrů (to o těch fotkách je pomluva), přesvědčil jednoho ze stávajících členů, že jedině basa je nástroj hodný jeho jména a jednoho nebohého studenta donutil k nákupu kláves, ačkoliv dotyčný vůbec neznal noty. Stále ovšem chyběl bubeník.

Zde opět na scénu vstupuji já. Vzhledem k tomu, že mé deprese začaly přerůstat v agresivitu a rád jsem si do něčeho praštil, využil jsem svůj potenciál a chopil se paliček.

V této sestavě jsme se s chutí, nadšením a plnou vervou pustili do muzicírování. A jak nám to šlo! Už po 5 měsících jsme měli vymyšlené jméno: LOS CYTOPIGOS od slova CYTOPIGAE = buněčná řiť. Na podzim roku 2001 jsme se radostně se svými asi deseti písničkami pustili do koncertování. Úspěch byl neskutečný a my mířili k výšinám rockového nebe.

Bohužel někdy v březnu 2002 vyvrcholily naše spory s Vočkem o název kapely. On tvrdil, že jediný správný název kapely je VOČKO a Los Cytopigos zatím co já zastával názor, že JEEJAY’s Experience je to pravé. Po dlouhých debatách Vočko usoudil, že má dost světské slávy, a že chce nějaký čas strávit životem v ústraní. Další rok mám zamlžen drogovým a alkoholovým oparem, neboť jsem si ze všech sil užíval rockerského života.

Zhruba v dubnu 2003 jsme se s Vočkem sešli u piva a řekli s, že by nebylo marný založit si vlastní Nirvana revival (název buď: „Nechám si to projít hlavou“ nebo „Na brokovnici mám krátké ruce“) a jali jsme se shánět basáka. Po jisté době jsme objevili Míšu, tvrdou to punkeru (co měla ráda Helenku Vondráčkovou) a dali se do práce. Nápad revivalové kapely nás rychle přešel, páč jsme plni dojmů, emocí a jiných podobných narkotik velmi rychle přešli na vlastní tvorbu.

A ZDE SE DOSTÁVÁME KE JMÉNU HLDP! Jeho autorem je Vočko. Já měl pouze dvě připomínky, aby název obsahoval kov (viz. Led Zeppelin a Iron Maiden), a aby byl co nejdelší (viz. Creedence Clearwater Revival).

Ve zběsilém tempu jsme začali nacvičovat a to v tak zběsilém, že jsme nic neuměli ani po roce koncertování, což nám dodávalo velmi osobitý styl a smysl pro improvizaci.

Po dvou a půl letech společného hraní nás Míša opustila (září 2005), neboť vzhledem ke studiu medicíny neměla na HLDP tolik času, kolik jsme si představovali. (Já osobně se domnívám, že jí prostě byla na zkušebně zima.) A HLDP se uložily k zimnímu spánku.

Po několika pokusech na náš inzerát odpověděl jistý muž. Přišel, promluvil a já věděl, že musím rezignovat na post nejkrásnějšího kluka kapely. Na přelomu let 2005 a 2006 přišel do kapely Ing. Krtek a začala další etapa HLDP.

KAPITOLA II. 

Pomocí jemných narážek (posléze ne-tak-jemných narážek, pak jemného nátlaku, následovaného silným nátlakem a ve finále pomocí ocelové tyče a hasáku) jsem byl donucen zase si jednou zahrát na kronikáře. Vezmu to rychle, páč za romány nejsem placenej. 

Tákže… začátkem roku 2007 začalo Vočkovi připadat neuvěřitelně hustodémonské se při zpěvu o kytaru pouze opírat a občas (cca 2x za song) projet struny. Což ve třech nebylo zrovna realizovatelné a hlavně to bylo rozhodně neposlouchatelné. Čili jsme vypsali konkurz na dalšího drtiče strun. Po velice vyrovnaném boji, kdy přišel jen jeden uchazeč (popoháněn baseballovou holí), přibyl do naší skvadry na přelomu dubna a května 2007 Ondra, ale nechá si říkat Jimmy.

Vše dopadlo přesně naopak. Jimmy většinou stojí opřen o svůj zvukově nenapodobitelný poklad značky Stagg a jednou za čas spustí ďábelské sólo. (Au, Au, hřebík do oka nééé, Jimmy!)

Nicméně Jimmy si s námi nestihl ani naživo zahrát, když se Krtek rozhodl, zcela nečekaně (datum nám sdělil pouhopouhé dva roky dopředu), že si vyrazí na duchovně-osvětovou expedici do vzdálené Asie, kde hodlal učit buddhistické mnichy zpěvu Lesní písně. Čímžpádem jsme byli bez basáka, když se zničehonic (jak už to v HLDP bývá) objevila náhrada za Krtka zcela adekvátní. Ano, ano, je to ten člověk s ďábelským výrazem. Ano, je to ten budoucí učitel malých nevinných dětí, které tak rád pojídá. PŘIVÍTEJTÉ STIRLITZE! 

KAPITOLA III.

Po té, co se Krtek vrátil z dalekých cest po Asii, nabraly Lopatky nový dech a vytrvalé tempo koncertů a zkoušek ve snaze využít nové Krtkovy poznatky ohledně šílení s hudebním nástrojem. V idylických časech tvorby, jak už to tak bývá, přichází na hudebníka jaro (nezávisle na ročním období) a Stierlitz oznámil, že zvládat 4 zkoušky a cca. jeden koncert měsíčně, je pro něj neúnosné a raději se rozhodl pro kariéru profesionálního pojídače banánů. Odehrál s námi jubilejní 50. koncert a zmizel tak rychle, že si dokonce zapomněl odvézt aparát z naší zkušebny.

Posléze si toto tempo vybralo další daň a Vočko (nazývejme ho Matka zakladatel – protože já mám víc vousů a jsem tudíž Otcem) nám těsně před Vánoci 2009 oznámil, že mu Ježíšek přinese výlet do Keni, kde se hodlá věnovat studiu afrických rytmů a chovat motýly, které následně bude učit poletovat do rytmu písně Chovatel za pomoci svého slavného akvárka a generátoru. Je jasné, že tato činnost bude velmi náročná a proto si vyžádal časově neomezenou dovolenou.

My zbývající bedňáci a Lopatka (Lopatka je totiž pouze jedna – ale je tajemstvím kdo to je) hledáme magora Vočkova formátu, aby jej zastoupil. Výsledky se dozvíte v únoru 2010, kdy opět vylezeme ze své podzemní nory.

KAPITOLA IV.

Je parné jaro léta 2011 a tudíž nastal čas otočit list v zaprášené kronice HLDP. Po Vočkovi zbyla pouze smuteční páska, čili bylo nutné prázdné místo zaplnit nějakým pochybným individuem. Poté, co se Krtek vrátil z konkurzu v zoo s nepořízenou, upadli jsme do těžkých depresí, přesněji řečeno do otevřeného kanálu u Masarykova nádraží. A tak jsme začali pátrat v prostorách pražského undergroundu. Poněvadž krysy žijící v pražských kanálech mají příliš krátké pacičky, aby umáčkly akordy, byli jsme nuceni hledat ve vyšších sférách, k čemuž nám dopomohla kombinace bioplynu a neopatrně odhozené cigarety. Když jsme se probudili ve 3. patře Vinohradské nemocnice, zjistili jsme, že tudy cesta také nevede. Bylo nutné najít místo, kde se schází zvířátka s delšími končetinami. Ze zvířecích hospod jsme znali zatím pouze Černou kočku, ze které si již dříve donesl Krtek kocovinu a Ondra dokonce opici (já pouze vlka). Se zkušeností zručných lovců jsme bez váhání zamířili na místní toalety. Kupodivu tam bylo plno, ale pouze na zemi. Se spokojeným úsměvem tam odpočíval Wrynn s jednou rukou ponořenou v již notně použité toaletě. Se slovy: „Že se na to nevysereš,“ mu Krtek podal pomocnou ruku. Při stisku ruky (té suché) okamžitě rozpoznal, že je to ruka zkušeného kytaristy, který s přehledem zvládne dva akordy, a ve střízlivém stavu možná i tři (tuto skutečnost jsme zatím nemohli ověřit). Vzhledem k tomu, že se příliš nebránil, byl dobrovolně přihlášen do konkurzu, který okamžitě vyhrál. S pocitem dobře odvedené práce si Krtek zase odnesl kocovinu a Ondra další opici (já zase vlka – tentokrát až na záda) a Lopatky Wrynna (na lopatkách).

KAPITOLA V.

A tak tedy… co se dělo dále v čase? V tobogánu šíleného třeštění se ocitly i Lopatky. Na šílené jízdě po koncertech, ještě šílenějších mejdanech, akcích vítaných a jistými orgány přerušovaných se stalo, mimo jiné, i toto: Ti lumpové se zúčastnili (a co si budeme nalhávat, patrně to zčásti i spunktovali) psychedenelidského hudebního workshopu, kde otevřeli dveře do komnaty v pořadí 13. a ochutnali kouzlo rozlehlosti vesmíru. Je nutné podotknout, že se zrodila láska na první poslech – SPACE JAM.

Jak jsme tak roztírali marmeládu vesmírem, došlo ke konstelaci těles nadpozemských a mimotělních… avšak ta Slova, co nikdo neřekl, se stala nejdříve Slovy, co někdo nahrál a posléze i Slovy, co někdo vypálil (na CD). Čímž se zjevil příznak bláznovství postihující ty, co Slova hrajou a nastala mlha – tak příznačná a tajemná, zcela vhodná pro SPACE.

Po spirálách na kobercích jsme dostali vzkaz od Mechanického Elfa – že prej dobrý! To bylo skoro jako zjevení (sv. Jana). A tak se Ondřej rozhodl vydat na pouť, ke které se patrně již nějaký čas schylovalo, spočívající ve sběru fialek. S přáním dobrého pořízení v krajinách dalekých, či okolí blízkém, jsme se s ním rozloučili.

V tu chvíli jsme spatřili kolosální úkaz, psychedelický vír, který se rozprostřel nad Prahou, otřásal hudebním územím a úkazy psychemagické mámily intelektuály, básníky, máničky, dokonce i intelektuální krátkovlasé máničky a my, zbývající Lopatky, jsme se zcela nečekaně ocitli uprostřed výběrového řízení na nového člena.

Tentokrát jsme se k tomu postavili zodpovědně a poctivě jsme vybírali, až zbyli dva finalisté. Než jsme mohli vypilovat pravidla brutálního souboje, jež měl rozhodnout o vítězi, vypadlo z jednoho z uchazečů, že se vlastně jen přišel zeptat na tipy, kde najít ony Ondrovy fialky. Jelikož odešel s nepořízenou, odešel. Čili jsme měli vítěze i bez finálního souboje (škoda, tolik jsem se těšil). Má to i tu výhodu, že nový člen HLDP má i nadále všechny údy.

Přivítejte vždy skvělého Vláďu!

 

            Tak se to stalo a za tím si stojíme.

Hodní Lumpové Děsní Pitomci

Něco k poslechu…